Články, texty, myšlenky

Příběhy

Katka a Barunka
Otálející dušička
Prokletý dům
Rozdělená dvojčátka
Odpuštění
Andílek Evelýnka

Jak správně vybrat terapeuta
Umělci a Vyšší Já - Daniel Landa
Jak mluvíme – slova v našem životě
5.element
Spřízněné duše
Soudím a jsem souzen
Lorna Byrne – Andělé v mých vlasech
Poděkování roku 2012
Znamení
Pouta nejsou okovy
Právě Teď – přítomnost okamžiku
Když si nenasloucháme
ČernoBílé
Vědom sám sebe
Co je psáno, to je dáno
Stačí si jen přát
Vše co vyšleš, se ti vrací
Srdce Evropy
Statečným
Rub a Líc
Ve snění skutečném
V zahradách
Křižovatky
Do jámy lvové
Pohádky dnešní doby
Kruh všedního bytí
Otázky a odpovědi
Smrt je jen začátek
Myšlenky tvoří náš svět
Ve jménu
Rozloučení s rokem 2013
Elixír věčnosti duše
Jen tak...
Přijímání
Nezapomeň
Ukončení roku 2014
V půli cesty
HÁDANKA
Vize, Sny a Vzpomínky minulosti
Sbohem roku 2015
Klid před bouří
Zvíře naší duše
Bylo nebylo
Ke konci roku 2016
***P.S.
∞ SVĚTLEM HVĚZDY ∞
Ohlédnutí za rokem 2017
Pozdrav v závěru roku 2018
Závěrem roku 2019
Konec roku 2020
Pozdravení na konci roku 2021
Rozloučení s rokem 2022
Koncem roku 2023

Před časem mne kamarádka požádala o pár řádků na těžké téma Smrti, aby si ho mohla zpracovat pro vlastní práci. Proč ne, smrt coby Bledá madam mi zas tak cizí není a pomůže-li to jiným, není důvod proč nepopsat pár slovy, co jí vídám /tak často/ na očích…

Protože však při tvorbě textů pro vás používám propojení „výš“, a článek o smrti nebyl výjimkou, bylo jeho psaní nelehké. /nikomu není příjemné, když dýchá mu smrtka za krkem příliš dlouhou dobu/… proto jsem se rozptylovala současným psaním článku o Pohádkách dnešní doby, kde mohla jsem si odpočinout ve své radosti. /protože radost je vzácnou esencí elixíru věčnosti.../ Předáním hotového textu tím bylo pro mne uzavřeno. Nebyl tvořen pro můj web a zobrazit jsem jej zde nemínila /obzvláště, když se mě tak těsně v posledním období dotýká…/. Jenže…přišlo pár dotazů, kdy jej vyvěsím i zde, na svých stránkách, opakující se otázky, a pak dorazila k mým očím prosba v potřebě si článek přečíst vcelku… A přáním musíme naslouchat, protože když už si někdo dokáže přát, dokonce své přání vysloví, měli bychom mu naslouchat. Nikdy totiž nevíme, kdo vyslechne zase ta naše, kdo nám bude odpovědí. Vždyť stačí si jen přát… app. přát si správně musíme začít tím, že své přání pojmenujeme. Budeme konkrétní, přesní a vědomí. Jestliže si přejeme, musíme dát svému přání „jméno - zacílit a vystřelit“, tedy vyslovit ho.

Právě proto jsem se rozhodla splnit tuhle drobnou prosbu a zobrazit zde těch svých pár vět o smrti. Přát si totiž můžete co jen chcete, malá i velká přání se plní, záleží jen na vás jak velké přání budete mít. Ty nejsou ničím omezená. Kdo chce málo, málo také má a kdo si přeje nejvíc, nejvíc dostává.

Smrt je jen začátek…

Konec. Ticho. Bezmoc. Nekonečný žal a bolest, která je tak hluboká a srdcervoucí, absolutně nepřenosná. Nelze ji pochopit ani uchopit, každý kdo říká: „Já tě chápu, soucítím s tebou“ vlastně nechápe nic. Smrt nejbližšího nelze sdílet, nelze se ji ani kousek vzdát a my cítíme absolutní beznaděj, prázdno a jen a jen tu bolest. Slzy, které došly a přece se zármutek nezmenšil ani o píď, strach z budoucna "co jen bude dál, co si počnu"… stovky, tísíce otázek bez odpovědí, ticho, prázdno, samota.

Ztrátou nejbližších v nás něco umírá a toto prázdné místo se obrazí jako hluboká a temná jáma vtahujíc nás násilím dovnitř a my sedíme na jejím samotném okraji a hledíme do černé prázdnoty uzavřeni sami v sobě. Čas kolem plyne podivným způsobem a my si jej přejeme otočit, vrátit a zastavit. Alespoň na chvíli. Mít tu možnost, rozloučit se, naposledy obejmout, říci slova, jež nestačila zaznít… Není to možné, alespoň ne tady a teď, v tomto životě. Cesty se již rozdělily a my zůstali zde, s úkolem přijmout tuto těžkou ztrátu, kdežto duše nám tak drahé odcházejí Domů. Až přijde ten správný čas, pak se znovu setkáme a pochopíme, co nyní nejsme sto pochopit. Přesto je důležité zvednout hlavu a podívat se vzhůru, neohlížet se za sebe, ale koukat dopředu, jít dál. Musíme se rozloučit – je to skutečně důležité, jak pro nás, tak pro ty, co již nejsou mezi námi. Tedy nejsou již v naší hmotné přítomnosti, ale vězte, že Cesta duše má daleko větší rozměr - přesah než život jednoho bytí, loučíme se tedy jen na chvíli, protože jednou se zase znovu setkáme. Rozlučte se, poděkujte za společné chvíle a nechte odejít. Bez výčitek svých či výčitek druhým, beze strachu, bez ztráty naděje. Říká se, že co v srdci bylo, navždy v srdci zůstane. A je to tak. Láska se neztrácí i když necháme milovaného jít. Pokud se ve smutku utápíme příliš, duše trpí s námi, můžeme ji držet zde a ona tak nemůže odejít, nemá možnost získat své učení, náhled, pochopení, nemůže být posílena ctností, projít volbou a vrátit se zase zpět. A my se takhle můžeme sami zastavit v bolu a utrpení, přestat vidět barvy světa a utopit se v šedém smutku a duše nám drahých bude trpět zde s námi. Anebo jí dovolíme odejít...

Rozloučíte se a dáte jí tak doslova "klíč od brány do nebe". Pokaždé, když se usmějete, ona se pak bude smát s vámi. Vzpomeňte na všechny radosti a krásné chvíle, které jste spolu prožili, které vám byly dopřány. Vzpomínejte, prožívejte znovu, ale netopte se v žalu a hluboké vině, co jste neudělali, i když jste mohli. Dejte vašim nejbližším možnost odejít a spočinout ve světle, tichu a nekonečné lásce. Však jednou přijde den a znovu se setkáte, jen nyní musíte ještě dokončit svou vlastní cestu plnou vlastních učení, z nichž jedno z nejobtížnějších je i rozloučení, vyprovození a s láskou "puštění" svých blízkých ke světlu…

Cesta duše je nekonečná a lidský život na ní je jen určitý úsek hmotného bytí, však neznamená, že je jediný a konečný… Smrtí nic nekončí, lze ji spíše brát jako přechod z jednoho břehu na druhý - není to konec, ale jen začátek. Začátek té druhé kapitoly… list, který jsme ještě neotočili a můžeme jej společně číst teprve, až projdeme nebeskou branou…