Články, texty, myšlenky | Safires

Titulní strana

Terapie Safires
Zlatá mříž
Voda
Kameny
Druhy kamenů
CANISTERAPIE

Indigové děti
Křišťálové děti
Duhové děti
Když děti nepřicházejí
Hosté jenom na chvíli

Příběhy

Katka a Barunka
Otálející dušička
Prokletý dům
Rozdělená dvojčátka
Odpuštění
Andílek Evelýnka

Články, texty, myšlenky

Jak správně vybrat terapeuta
Umělci a Vyšší Já - Daniel Landa
Jak mluvíme – slova v našem životě
5.element
Spřízněné duše
Soudím a jsem souzen
Lorna Byrne – Andělé v mých vlasech
Poděkování roku 2012
Znamení
Pouta nejsou okovy
Právě Teď – přítomnost okamžiku
Když si nenasloucháme
ČernoBílé
Vědom sám sebe
Co je psáno, to je dáno
Stačí si jen přát
Vše co vyšleš, se ti vrací
Srdce Evropy
Statečným
Rub a Líc
Ve snění skutečném
V zahradách
Křižovatky
Do jámy lvové
Pohádky dnešní doby
Kruh všedního bytí
Otázky a odpovědi
Smrt je jen začátek
Myšlenky tvoří náš svět
Ve jménu
Rozloučení s rokem 2013
Elixír věčnosti duše
Jen tak...
Přijímání
Nezapomeň
Ukončení roku 2014
V půli cesty
HÁDANKA
Vize, Sny a Vzpomínky minulosti
Sbohem roku 2015
Klid před bouří
Zvíře naší duše
Bylo nebylo
Ke konci roku 2016
***P.S.
∞ SVĚTLEM HVĚZDY ∞
Ohlédnutí za rokem 2017
Pozdrav v závěru roku 2018
Závěrem roku 2019
Konec roku 2020
Pozdravení na konci roku 2021
Rozloučení s rokem 2022
Koncem roku 2023

Přijímání

Marnost je štědrá, usměvavá,

zas nalévá pohár blínu,

a Hloupost jí tleská, mrcha nenažraná,

s Leností plivou jedovou slinu.

Společně hezky plány si kujou

jak otupit víc už tupé stádo.

A slepí, hluší zblble jim poděkujou,

Vrazi se smějí: „Rádo se stalo“.

Přijímáme, co nemusíme

a dáme, co nechcem dávat

a vždycky zaplatíme

těm, co chtějí hrabat.

Svou vlastní leností

dáváme si facky

a zpychlou hloupostí

pod nohy další klacky.

Skáčou jim na špek, na lži a sliby,

ach nevědomost - ta je sladká.

Každý má svoje: „ Já bych, Ty kdybys“…

hlavně mít svý zadní vrátka.

Složitou cestu rádi vyměňují

za jednoduchou pohodlnost,

nechtějí znát Pravdu, a tak ji zatracují,

výsměchem poctí moudrost.

Přijímáme, co není naše

pěkně s ohnutými zády.

Hlas na kolena sražen,

jed nabírá grády.

Nechutí ke změně

sami se zastavíme,

cítit se zhnuseně

tvář ráně nastavíme.

Oni jsou My - to už dávno víme,

tak řeknem si k tomu to svý.

Klidně si sami svůj kříž postavíme,

hřeby jsou naše mlčení.

Kolikrát ještě ohně vzplanou

a pravda v bolesti se spálí?

Kolikrát ještě budem se dívat stranou,

a naříkat, že jsme to zase vzdali?

Přijímáme, co neumíme,

tím vracíme se zpátky

a rány zas posolíme,

náš den je krátký.

Dáváme obvinění,

tím sami viníme se.

Vyhlížíme rozednění,

i když třesem se děsem.

Když oni jsou my a my zas oni,

kdopak je ten, co nám furt škodí?

Kdo tahá nitky jiných, sám je na koni

a za nos nás neustále vodí?

To přece my jsme - sami sobě vrahy,

když zapřem lásku, tlukot srdce.

Padnem ve vlastní pasti, nástrahy,

nůž na sebe berem, už ho máme v ruce…

…

Naděje neumírá,

když ji sami nezabijem

a Hvězda nezhasíná,

nezazní nám requiem.

Tak ksakru snažme se

Pravdě se nevysmějem.

Mluvme i čiňme se,

Marnosti číš s jedem už vůbec nevypijem.

Když chceme, jdeme a milujem… pak skutečně Žijem.