Články, texty, myšlenky

Příběhy

Katka a Barunka
Otálející dušička
Prokletý dům
Rozdělená dvojčátka
Odpuštění
Andílek Evelýnka

Jak správně vybrat poradce
Umělci a Vyšší Já - Daniel Landa
Jak mluvíme – slova v našem životě
5.element
Spřízněné duše
Soudím a jsem souzen
Lorna Byrne – Andělé v mých vlasech
Poděkování roku 2012
Znamení
Pouta nejsou okovy
Právě Teď – přítomnost okamžiku
Když si nenasloucháme
ČernoBílé
Vědom sám sebe
Co je psáno, to je dáno
Stačí si jen přát
Vše co vyšleš, se ti vrací
Srdce Evropy
Statečným
Rub a Líc
Ve snění skutečném
V zahradách
Křižovatky
Do jámy lvové
Pohádky dnešní doby
Kruh všedního bytí
Otázky a odpovědi
Smrt je jen začátek
Myšlenky tvoří náš svět
Ve jménu
Rozloučení s rokem 2013
Elixír věčnosti duše
Jen tak...
Přijímání
Nezapomeň
Ukončení roku 2014
V půli cesty
HÁDANKA
Vize, Sny a Vzpomínky minulosti
Sbohem roku 2015
Klid před bouří
Zvíře naší duše
Bylo nebylo
Ke konci roku 2016
***P.S.
∞ SVĚTLEM HVĚZDY ∞
Ohlédnutí za rokem 2017
Pozdrav v závěru roku 2018
Závěrem roku 2019
Konec roku 2020
Pozdravení na konci roku 2021
Rozloučení s rokem 2022
Koncem roku 2023

Jen tak...

Dnes jsem se rozhodla napsat "Jen tak". Možná rychle, možná víc osobně, možná krátce a možná úplně jinak, než jindy prolínající se sdělení, které zde obvykle zobrazuji. Ale kdo ví... že ano… :)

Občas nám totiž náhlé nápady, myšlenky připadají „mimo mísu“, nehodí se a jsou nesmyslné, ale až za nějaký čas teprve zjistíme /anebo taky ne, nechceme-li/, že mají svá opodstatnění. Vše má totiž svůj důvod, svůj smysl /který v počátku vždy nemusíme hned vidět, pochopit, ale to neznamená, že neexistuje – náhoda přeci není…/. Jenže jsme tak nějak odvykli naslouchat těm „náhlým nápadům“, intuici... dělat věci jen tak…

Jednou mi jeden klient řekl: „No jo, vy to máte ale strašně jednoduchý, když víte dopředu, co se stane, máte jistotu.“ nebo „Ale to se vám lehce říká, naučit se trpělivosti, když ji máte a nemusíte se o ni snažit, je to fakt těžký“… Jsem naprosto obyčejný člověk, který si svou cestu musí projít sám, stejně jako kdokoliv jiný z vás, z nás. Jistotu žádnou nemám, vždyť jediná jistota na světě je, že žádná jistota není. A trpělivost? :) Hlavu mám spíš pěkně „horkou“, jako klidný člověk jsem se rozhodně nenarodila :), tudíž vím, jak těžké je trpělivost získat. Je mi tedy známo, že „čekání je peklo“ :), ale když otočím vnímání v dětské potěšení – těšení se, to je zas ráj… Nepíšu nic, co si sama nezkusím, nemluvím o věcech, které nepoznám sama na sobě /či v sobě/, nic co není ze mě, s čím nesouzním. Nemám jistotu, že má slova každý /nebo alespoň někdo/ pochopí, přijme a něco si z nich vezme. Ano, zpětná vazba je to, co mi dává odpověď i chuť jít dál, vždy když dumám, zdali by přeci jen nebylo snadnější /jistější?/ vrátit se k vystudované profesi. Jistěže, tak jednoduché by to bylo. Jenže jednoduché věci mě nebaví, nezajímají, nenaplňují /protože pak bychom zůstali jen na povrchu/. Proč jsme si zvykli chodit lehčí a umetenější cestou? Když mluvím o tom, že jednodušší cesta není vždy ta správná, vím tedy, o čem mluvím…

Chtěla bych, aby každý, kdo o to stojí, dosáhl svého. Došel, kam až bude chtít, získal to, po čem touží a zakusil svůj „pocit štěstí“. Možná se stačí „jen“ naučit dívat se na věci z obou stran, vnímat sebe i druhé, naučit se učit se /i třeba za pochodu/, začít chtít, přát si… Není to lehké, to říkám zas a znovu, ale stejně jako když chceme postoupit dál, o „úroveň výš“, /do druhého levelu… :) / stejně tak, musíme projít zkušeností „prvním kolem“, druhé je vždy složitější /zato bližší cíli/, ale zúročíme v něm získané zkušenosti a znalosti... Někdy jen stačí naslouchat svým znamením /bez důvěry nelze vidět druhou část (ech, jasně že je i druhá :)/ a budeme vědět, jak a kam jít dál.

Vnímám kolem sebe spoustu smutných lidí, tváří bez výrazu (jenže se zarmoucenou duší) a nemyslím teď ty odvážné, kteří najdou sílu chtít se posunout a vymanit ze svých strastí, pojmenovat své chyby i bolesti, otevřít to, co je dávno zavřeno. Ale spíš ty, které míjím na ulici, kteří třeba vedle mne stojí na křižovatce v autě, mlčí a čekají "na zelenou"… (fakt žádné potěšení z jízdy? Z okolí? Ze dne samotného?) Spousta lidí skrývá svou tvář a „hrají“ si stále na Někoho, neustále posuzují druhé /i sebe/ na základě „vnějšku“ /ať už v kladném či záporném slova smyslu, obojí je chybné/, hledají dokonalost úplně špatným směrem /ta ve hmotě přeci není/ a přitom se zapomínají smát, radovat z maličkostí, zajímat se o druhé, pomáhat jim /ne protože se to musí, ale protože skutečně chtějí, pro pomoc samotnou/.

Jsem ráda, že lidé hledají odpovědi a jsem potěšena, když alespoň pár z nich najdou odpověď /či cestu k ní/ tady „ u mě“ /tím skládám vám díky za vaše Díky, velmi si jich vážím a těší mne/. Někdy je třeba k procitnutí a hledání dál "povzbuzení, pohlazení", někdy zase možná „ facka a zatřesení“ /má to přeci svůj důvod/... A protože si dnes celý den notuju jednu starou melodii, která nejde dostat z hlavy…, tak nějak mne napadlo napsat k ní i slova, sic nejsou k líbení a pohlazení /spíš naopak/, a možná si řeknete „proč toto!“.

Snad jen proto, že chci vnímat skutečně a je jedno, jakou formou k nám probuzení příjde, snad proto, že slyším „jak srdce tluče“, snad proto, že se mi chce. Anebo možná Prostě jen tak:)